Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ro(c)k podvraťáků

Česká premiéra 2. listopadu. 2006

Režie:        Karel Janák

Hrají:        Vojtěch Kotek, Jiří Mádl, Martin Písařík, Michael Beran, Václav                               Postránecký, Petr Janda

Scénář:      Rudolf Merkner, Karel Janák

Kamera:    Martin Šácha

Hudba:      Miroslav Chyška

Distribuce: Falcon, 104 min., od 12 let, 35 kopií

Karel Janák dokázal za neskutečně krátkou dobu vylétnout mezi spolehlivé tuzemské režisérské veličiny, což je pozice, kterou mu momentálně může závidět leckterý mnohem déle točící kolega. Je samozřejmě jasné, že se toto postavení přiřítilo na zádech překvapivého finančního úspěchu obou jeho minulých filmů, z nichž ani jeden divácky neklesl pod půl miliónu diváků, a to jsou v naší malé zemičce čísla, srovnatelná se zdejšími tržbami největších zahraničních hitů. Janák se navíc po dlouhé době stává režisérem, jemuž se povedlo během jednoho roku vyslat do kin rovnou dva filmy (naposledy se to povedlo před dvanácti lety Janu Svěrákovi s Akumulátorem 1 a Jízdou).

Úspěšný režisér a objevitel nejpopulárnější české herecké dvojice od dob Kamaráda do deště, však tentokrát výrazně přehazuje vyhybku, neboť se rozhodl opustit žánr lehké teenagerské komedie, aby si poprvé vyzkoušel téma vážnější, byť nadále výrazně postavené na humoru. Bohužel už se mu tak nezadařilo jako u jeho dvou předchozích počinů, které mám poměrně rád a přiznám se, že si umím představit, jak se k nim jednou za čas a s chutí budu vracet (to jenom abychom si ujasnili můj vztah ke Snowborďákům a Rafťákům – oboje za slabších 70%). Rafťáci mimochodem okamžitě po své premiéře tvrdě zaútočili na všechny žebříčky nejvíce půjčovaných a prodávaných nosičů DVD, ale zpět k režisérově momentální tvorbě.
 
Janák se tedy oprošťuje od žánru, který ho defacto udělal a vydává se na pole komedií vážnějších, černohumornějších a hlavně dospělejších a drsnějších. Ro(c)k podvraťáků je totiž takovým českým pokusem o něco na způsob prvních dvou filmů Guye Ritchieho, akorát s tím rozdílem, že Janák není Ritchie, Pavel Rimský není Vinnie Jones a Vojta Kotek samozřejmě nesahá Jasonu Stathamovi ani po kotníky..

Příběh je poměrně jednoduchý a nějaké větší zvraty bychom v něm těžko hledali. Čtyři kámoši (Kotek, Mádl, Písařík, Beran – první jako vždy ok, druhému nevěříte ani zpěv a zbylá dvojice vzhledem k plochosti svých postav nemá co hrát) mají nezdary v práci, díky tomu nemají prachy a kvůli nedostatku peněz nemají na kvalitní nástroje, potřebné pro hraní v jejich kapele. A tak když se objeví možnost, jak získat peníze díky únosu psa místního zbohatlíka (Václav Postránecký alias Boss Salinger), zdá se, že je úspěšné řešení na světě. Jenomže to by tím zbohatlíkem nesměl být místní mafián číslo jedna, což má za následek to, že se ústřední čtveřici brzy ukáže nájemný zabiják (Pavel Rimský coby Terminátor Igor) vyslaný jejich směrem, který bude brzy následován i půlkou tamního (kladenského) podsvětí.

Takhle na papíře všechno vypadá relativně pěkně (až na toho Terminátora aneb kdo neviděl, neuvěří), jenomže se zpracováním už je to horší. Jak už jsem zmínil, Janák skutečně není Guy Ritchie (akce), ale ani Danny Boyle (úvodní představovačka postav à la Trainspotting). Současný český nejúspěšnější režisér navíc jakoby přišel o to, co mu šlo doposud nejlépe, a to smysl pro timing, včetně citu pro vypointování jednotlivých scén. Spolu se střihačem filmu Pavlem Hrdličkou jakoby ztratili soudnost a neodhadli tu správnou míru dávkování jednotlivých situací. Jak jinak lze vysvětlit neúnosně otravné natahování většiny scén, z nichž i ty nejlepší kolikrát díky neúměrně prodloužené stopáži (nezřídka se jedná i o 10 sekund = herci mnohokrát maximálně trpí) sklouznou z povedené scénky ke špatné a někdy až k vyloženě trapné (například paralelně probíhající dějových motivů “Mádl nabíječ sekretářky“ a “tatík přimlouvající se u policejního šéfa o práci“).
 
Většinou pak všechno vypadá, jakoby scenáristé (Karel Janák + Rudolf Merkner) za žádnou cenu nedokázali časově sladit dvě souběžně probíhající situace, což řeší “originálním“ způsobem, kdy jednu z nich většinou o něco natáhnou. Výsledek je občas více než zoufalý, i když mírné zlepšení přijde alespoň se svižnější závěrečnou čtvrthodinkou, ale ta už diváka z letargie příliš neprobudí. Scenáristům patří ještě jedna výtka, která se týká mluvy hlavních postav. Pánové, já vím, že chcete být za každou cenu maximálně "in", ale co je moc, to je moc. Co měli probůh znamenat ty úděsné hlášky o hulení? Copak existuje byť jediný člověk na celém světě, který se baví tímto stylem?

Janákova novinka divákovi postupně přináší zklamání téměř na všech frontách. To, co zvedávalo úroveň prvních a druhých kotkomádlovin nad většinu současné české produkce, je tatam. Technická stránka je sice dobrá (zvuk a kamera), ale jakmile dojde na akci, tak jsou všechny kladné body rázem v tahu a člověk si hlavně kolikrát říká, že ten pan režisér točí pořád nějak stejně (občasný nelineární střih při akci, snaha točit na hudbu). K jeho dvěma předchozím povedeným kouskům tento styl natáčení seděl více než dobře, ale k Podvraťákům překvapivě nepasuje.
 
Uvidíme, jak se na všem projeví údajný budoucí absolutní odklon od žánru komedie, protože Karel Janák tvrdí, že se pro příště zaměří na něco úplně odlišného a hlavně u nás téměř netočeného (že by horor?). U výkladu záporem bohužel zůstaneme prakticky až do konce, protože si zlobu vyliji také na hudbě. Nevím, zda je to způsobeno absencí Dana Bárty, ale tohle prostě Miroslavu Chyškovi nevyšlo (Podvraťáci by měli být jakýmsi hudebním objevem, ale znějí jak změť naprosto obyčejných a od sebe navzájem těžko odlišitelných kapel, jakých jsou na naší hudební scéně doslova tucty).

Abych nebyl za úplně zlého, tak se na závěr přiznám, že jsem se za celý film alespoň třikrát pořádně rozesmál (likvidace psa, vycpávání psa a také jeho oživování). Jemonže kvůli třem povedeným fórkům s čoklem do kina nechodím.