SWAT 4
Ale hezky po pořádku: asi jen kovaní znalci si ještě vzpomenou na ve většině médiích do pekel strhaný první díl, který se v žánrové kolonce honosil adventurní škatulkou. Ve skutečnosti však šlo jen o nepovedený a roztahaný interaktivní film, jež se však tenkrát těšily nepochopitelné oblibě, tudíž se vývoj povedlo tak nějak zaplatit. Vlna interaktivity ale opadla stejně rychle jako se vzedmula a vzhledem k tomu, že vrchnost společnosti Sierra lačnila po dalším dílu se čtyřmi písmeny SWAT v názvu, bylo třeba najít jiný, v roce 1998 prodejný žánr. Volba padla na taktickou strategii a jak se řeklo, tak se také stalo, ovšem trhák se v žádném případě nekonal. S trochou potřebného optimismu by se tento počin dal označit z kritického hlediska za průměrný a ani u hráčů neslavil větší úspěchy. Osud SWAT se tak zdál být víceméně zpečetěn, ale Sierra mu dala ještě, do pomyslné třetice šanci. A světe div se, třetí díl, který svým zaměřením spadal do 3D taktických akcí, se povedl na celé čáře. Nedlouho po vydání se začalo pracovat na pokračování s podtitulem Urban Justice. Vývoj však provázely komplikace a Sierra vývoj mnoha hráči očekávaného titulu nekompromisně zrušila. Naštěstí ale našla šikovné studio Irrational Games, které se postaralo o čtvrtý díl, který se právě v těchto dnech dostává do obchodů.
Čtvrtý díl patří, ostatně jako jeho předchůdce, do žánru 3D taktických akcí, který je momentálně zřejmě nejvíce zastoupen profláklou značkou Rainbow Six.
Stejně jako ve všech předchozích dílech, bez ohledu na žánrová ohraničení, se stanete strážci veřejného pořádku a blaha narušovaného padouchy nejrůznějšího kalibru. A nebudete se zaobírat ničím jiným, než drcením organizovaného zločinu, ostatně vybírání pokut za špatné parkování by se asi nestalo oblíbeným hráčským artiklem. Čtvrtý díl patří, ostatně jako jeho předchůdce, do žánru 3D taktických akcí, který je momentálně zřejmě nejvíce zastoupen profláklou značkou Rainbow Six. Pokud jste s touto nebo jakoukoliv jinou hrou ze stejného soudku měli co do činění, jistě vám nemusíme připomínat, že v nich rozhodně nejde o příběhové záležitosti nešetřící šokujícími odhaleními a nečekanými zvraty. I ve SWAT 4 byste něco podobného hledali naprosto marně. Autoři se vůbec nenamáhali s tvorbou jakékoliv dějové linky, která by spojovala jednotlivé úseky do kompaktního celku a dodala mu tak větší familiérnost. Zajisté však nejde o chybu jako takovou, spíše zaběhnutý stereotyp, jehož stín je těžké nebo snad dokonce nepotřebné přestoupit.
Hlavní nabídku hry tvoří kariéra. Název modu by sice mohl evokovat spojitost mezi misemi, ale není tomu tak. Úrovní je třináct a jde o nesouvisející kusy snažící se co možná nejvěrněji podchytit práci speciálního policejního komanda a my můžeme říci, že se jim to poměrně úspěšně daří. Rád bych vyzdvihl především vynikající atmosféru, která je i v uniformním a trochu neosobním prostředí hodně vysoko. O pocit sounáležitosti s týmem SWAT se před každou misí stará řada odborníků, jež mají za úkol seznámit vás s vyvstalou situací – popíší nepřátele, rukojmí, prostředí, ale pro ilustraci poskytnou i časovou osu událostí. Pro někoho může být důležitá i mapa, v některých misích pouze načrtnutý plán, na němž však nevidíte ani vlastní pozici, natož, abyste na jeho základě cokoliv plánovali. Povětšinou tak poslouží jen k hrubé orientaci. Co se týče náplně úrovní, nekoná se zde žádné překvapení, ať už pozitivní nebo negativní. Úkoly se totiž svým zaměřením řadí ke klasice – povětšinou tak jde o pacifikaci zločinců, záchranu rukojmích, zajištění nebezpečného arzenálu apod. Pokaždé je pak třeba splnit hned několik hlavních cílů, a nakonec stejně poznáte, že je třeba vždy všechny zloduchy buď spoutat nebo rovnou zabít.
Ve hře najdete i volbu obtížnosti, ale trochu jinak implementovanou než je obvyklé. Nenastavíte si jí totiž na počátku kariéry, nýbrž před každou z misí zvlášť. Poměrně zajímavé a příjemné řešení, zvláště vezmeme-li v potaz, že se v průběhu akce nedá pauzovat a vyšší obtížnost tak mnohdy může vést k frustraci, jelikož už nesmíte střílet libovolně, ale teroristy je třeba pouze zatknout prostřednictvím nejrůznějších klidu donucovacích prostředků. Někdy stačí zařvat: „policie, ruce vzhůru!“, jindy už musíte použít třeba slzný plyn nebo elektrošoker. A vězte, že padouši si podobné servítky jako vy brát nebudou, což je ve spojení s nejvyšší obtížností, kdy je třeba se obejít bez byť jediného zabití, hodně drsná záležitost, jíž do úspěšného konce dotáhnou jen ti nejlepší. Ostatní to mohou aspoň zkusit a kdyžtak se uchýlit k jednoduššímu stupni. K postupu do další úrovně je totiž třeba mít vždy určitý počet bodů ze sta, které samozřejmě při zabíjení a „nepolicejním“ postupu hodně rychle ztrácíte.
Před samotným výsadkem je ještě třeba vybavit sebe a čtyři parťáky, aby na akci měli patřičné nádobíčko. Coby primární zbraň poslouží několik druhů automatických a poloautomatických pušek s různými typy střelby. Za sekundární se pak může skrývat všelicos – třeba obyčejná pistole, elektrošoker atd. Komando samozřejmě potřebuje i zvláštní udělátka, jež podporují jeho účinnost. Například drát s kamerkou na konci, který podstrčíte pod dveřmi a zjistíte, co se za nimi děje (ne)pěkného. Mnohokrát dozajista využijete i brokovnici s gumovými náboji. Chybět nesmí ani několik druhů granátů, za všechny jmenujme kouřové či oslepující. K otevírání zamčených dveří pak využijete kleští nebo silné výbušniny. V případě, že narazíte na rukojmí, vyplatí se ho nekompromisně spoutat želízky, jelikož jinak by mohlo napáchat nepěknou škodu. Někdy se ale rukojmí nechtějí nechat spoutat, pročež je i jim čas od času třeba ukázat vaši autoritu.
Ovládací rozhraní snad ani nemohlo být jednodušší – stiskem pravého myšítka si vyvoláte kontextové menu se všemi proveditelnými příkazy. Stačí si jeden vybrat najet na něj a parťáci se už postarají o jeho vykonání.
Na rozdíl od série Rainbow Six se v tomto případě netěšte na žádné plánování akce, zde probíhá všechno spontánně. K ruce dostanete dva dvoučlenné týmy, které můžete ovládat buď zároveň nebo každý zvlášť a vymýšlet tak vypečené taktiky. Ovládací rozhraní snad ani nemohlo být jednodušší – stiskem pravého myšítka si vyvoláte kontextové menu se všemi proveditelnými příkazy. Stačí si jeden vybrat najet na něj a parťáci se už postarají o jeho vykonání. Na mezerníku je ale vždy rovnou nastavena aktuálně nejpravděpodobnější akce. Interface by se tak
Umělá inteligence patří k největším přednostem hry – padouši se vám častokrát i vzdají, ale hned jak se k nim otočíte zády, vrazí vám do nich nůž nebo aspoň kulku. Samozřejmě ne vždycky. Právě náhodné rozmístění a konání nepřátel je pro SWAT 4 charakteristické. Protivníci se snad nikdy nenachází na těch samých místech, navíc se po úrovních, jež se odehrávají výhradně v interiérech, dokáží zcela volně a bez omezení pohybovat. Občas sice mají nějaký ten zásek, ale celkový dojem z AI je potírá jako plácačka mušky.
Singleplayer není nikterak dlouhý a pár misí navíc by mu rozhodně neuškodilo. Na druhou stranu si v Irrational Games dali značnou práci s multiplayerem a je to pořádně znát! Kooperativní modus jsme si v tomto žánru přáli již několik let, nyní je konečně tady a jde o skvělou zábavu. Tu ostatně zprostředkují i ostatní mody jako je ochrana VIP, zneškodňování bomby nebo klasický team deathmatch, v němž si smíte zahrát i za teroristy.
Grafikou SWAT 4 ke špičce určitě nepatří a vzhledem k menším prostorách, v nichž se odehrává, nám přijde, že z kvalitního enginu Unreal 2.0 mohli tvůrci vymačkat mnohem více. Naopak na zvuk a dynamickou hudbu si nemáme nejmenší důvod stěžovat. Povedl se i český překlad (titulky), ve kterém je sice pár chyb k nalezení, avšak nikterak fatálních.
