Check it out

Medal of Honor: Pacific Oceans

Málokteráherní série se může pochlubit takovým renomé jako řada stříleček Medal of Honor. Když před mnoha lety vyšel první díl na šedivou myšku PSX, ještě nikdo netušil, že se hra rozroste v mohutnou ságu prostupující celým dnešním platformovým spektrem a že se stane jakousi šablonou pro většinu dalších válečných akcí. Bylo zde sice pár přehmatů jako například podivná dvourozměrná akce na GBA s přízviskem Infiltrator, ovšem jinak se svou kvalitou Medal of Honor drží vysoké laťky pevněji než charakteristický odér týden nemytého hráče. Když jme měli před téměř třemi lety možnost nainstalovat na naše pevné disky titul pojmenovaný Allied Assault, znamenalo to impozantní podívanou využívající střemhlavého spádu akce v dosud neviděné válečné syrovosti a skvělé grafice.

Hráč se stane pohyblivým cílem pro japonská Zera při náletu na Pearl Harbor, zúčastní se bitvy o Guadalcanal nebo vylodění na ostrově Tarawa.

Ovšem již obě následující rozšíření (Spearhead a Breakthrough) ukázaly, že pouhé zkopírování původní hry k úspěchu rozhodně nestačí a tak Electronic Arts přislíbili pro následující díl celou řadu změn. Nicméně tisková prohlášení míní a tvůrčí týmy mění, což v praxi znamená, že největší změnou oproti Allied Assault je výměna evropského bojiště za dálnovýchodní frontu v Tichomoří. Jinak zůstává hra z větší části věrna původní ideologii Medal of Honor. To je rozhodně škoda, neboť v dnešní záplavě válečných akcí Pacific Assault nenabízí takřka nic nového, čím by hráčovu zadnici alespoň trochu iritoval k vystartování ze židle. Naštěstí má série i po letech co nabídnout a tak hru nelze tak jednoduše hodit přes palubu do moře plného topící se americko-japonské směsi.

Jak již bylo řečeno, příběh hry nás zavádí doprostřed střetu mezi Spojenými státy a Japonským císařstvím. Ačkoliv se autoři snaží navodit nádech edukativnosti titulu, zejména přiloženou interaktivní encyklopedií války v Pacifiku, samotné herní mise se drží historických momentů jen rámcově. Hráč se stane pohyblivým cílem pro japonská Zera při náletu na Pearl Harbor, zúčastní se bitvy o Guadalcanal nebo vylodění na ostrově Tarawa. Samotná zápletka tvoří spíše jen klasické plnění úkolů v kůži řadového vojáka Toma Conlina proložené občasnými scénkami z mariňáckého života plného inzultujících výroků, za které by se nemusel stydět ani náš vrchní objímač stromů na Vysočině. Daleko více přitahují autoři pozornost samotnou prezentací příběhu, která je po vzoru minulých titulů plná in-game animací, předskriptovaných sekvencí, výbuchů, až hra chvílemi skutečně připomíná nefalšované bojiště. Je zde ovšem jedno velké ALE a to, že filmečků a neinteraktivních částí je zde z počátku až příliš.

V jedné z misí MUSÍME zemřít, abychom se pak ve vzpomínkách vydali napříč celou válkou.

V úvodu se hráč skutečně většinu času jen dívá, než aby cokoliv regulérně hrál. Po úvodní várce filměčků a haldě neodklepnutelných log a reklam začínáme krátkometrážním vyloděním na Tarawě a již zde číhá první zrada. Hráč totiž MUSÍ zemřít, aby se pak ve vzpomínkách vydal napříč celou válkou. Nutnost skonat je nepříjemná zejména ve chvíli, kdy hráč po své herní smrti asi podesáté zuřivě mačká quickload v domnění, že se osudné salvě bylo možné nějak vyhnout. Následující zastávka v Pearl Harboru nás rovněž nechá jen pasivně tisknout jeden směr běhu a ačkoliv má následné pobíhání po potápějící se lodi alespoň slušnou atmosféru, rozhodně se nedá tvrdit, že by bylo strhující tak jako vylodění na Omaha Beach v Allied Assault. Problém tkví nejspíše v tom, že na podobné scény jsme již dnes zvyklí z každé druhé hry a destrukce celé základny nepřekvapuje ničím, co bychom neviděli jinde.

Jednou ze světlých stránek je začlenění spolubojovníků.

Menší zlom nastává přibližně po první čtvrtině, kdy se hráčova roztřesená ruka konečně chápe poctivé zbraně a jme se rozdat si to s dnešními velkoproducenty anime a copatých školaček tváří v tvář. Malá, ale příjemná změna je, že oproti hektické hratelnosti minulých dílu se o něco zvolnilo tempo vlastních misí. Pacific Assault je nyní pomalejší a rozvážnější akcí ne nepodobnou českému Vietcongu. Tomuto přirovnání velice nahrává také situování titulu doprostřed neprostupné džungle tichomořských ostrůvků, až se místy zdá, že designéři z Electronic Arts mají velmi rádi práci s kopírákem. Tedy až na jeden detail – papoušky z Vietcongu zde střídají holubi (nebo cosi o formátu holuba žijící na druhé straně zeměkoule). Pomalejší procházení misí charakteru hry jednoznačně prospívá. Jinak je tomu ovšem z hlediska linearity a neinteraktivity, kde zůstává vše při starém. Hráč za celou dobu maximálně zasedne ke statické zbrani nebo se krátce projede ve vozidle, ovšem jinak jsou úrovně nekompromisně přímočaré bez možnosti kamkoliv zabloudit nebo odbočit.

Nelze však jen kritizovat. Jednou ze světlých stránek je začlenění týmu spolubojovníků, jež nás doprovází většinou hry. Ačkoliv je efektivita pomocníků při střelbě po nepřátelích diskutabilní, jejich přínos pro atmosféru a v neposlední řadě i jako klamných cílů pro protivníkovu mušku je nenahraditelný. Při hře neustále někdo pokřikuje, zakopává, umírá a mezi tím vším zmatkem pobíhá pilný medik, jenž mezi občasným zvracením také někoho uzdraví (ano, Pacific Assault je po Postal první seriózní hrou, kde se regulérně zvrací). Medik je obecně klíčovou postavou, neboť lékárničky bychom ve hře hledali jen s velkým úsilím. Místo nich lze kdykoliv povolat zdravotníka a nechat se vyléčit za cenu dočasného odzbrojení, ovšem to vše pouze čtyřikrát do mise. Příjemné je, že tým se o sebe dokáže bez problémů postarat sám a komu by se snad zachtělo velení, má k dispozici čtveřici základních příkazů ke krytí či k ústupu. K jejich smysluplnému využití však nadejde příležitost jen zřídka, poněvadž tým se po hráčově boku proplétá džunglí bez nejmenších obtíží..

V herních mapách se skutečně ztratit nedá. Stezky jsou po pár metrech dekorativního podrostu nemilosrdně ohraničeny zelenou stěnou a ke vší přímočarosti dopomáhá také ukazatel směru. Proto je sebemenší rozptýlení od probíhání džunglí vítáno. Občas je nutné bránit pozici před přibíhajícími nepřáteli, jindy hráč zachraňuje padlého bracha nebo se chopí těžkého kulometu a ostřeluje nebezpečná Zera. Nutno podotknout, že právě část s nalétávajícími letadly je paradoxně nejvíce frustrujícím momentem celé hry. Důležité je, že vše probíhá za té pravé válečné vřavy – neustálý řev nepřátel i spolubojovníků, sebevražedné útoky Japonců ozbrojených jen bajonetem a každou chvíli v ohlušujícím výbuchu explodující barely s benzínem.

Technické zpracování Pacific Assault je menší pohromou plnou rozporů. Oproti statickým obrázkům vypadá grafika hry v pohybu poněkud tuctově, až hranatost charakterů místy připomíná pouze vylepšený Allied Assault. Opravdu povedená je na druhou stranu mimika postav, jež sice nedosahuje relativní dokonalosti předvedené v Half-Life 2, ovšem i tak je na co se dívat. Co ale zamrzí nejvíce, je hardwarová náročnost, která nijak neodpovídá kvalitě výstupu. Uvedenou minimální konfiguraci lze skutečně brát jako nouzové řešení pro spuštění hry v nízkých detailech při zachování solidní plynulosti. Je sice pravdou, že se na obrazovce často sejde větší množství objektů, viz scénky s mraky letadel nebo kupou nepřátel, nicméně nelze jinak, než opět ukázat směrem k Half-Life 2, kde i toto fungovalo bez problémů. Zato k herní hudbě nelze mít výhrad. Kvality velkolepé orchestrální kompozice dokumentuje také soundtrack v podobě samostatné aplikace. Její účel však zůstává záhadou, neboť daleko přehlednější by bylo spouštění jednotlivých MP3 skladeb, které jsou zahrabané v instalačním adresáři hry s pečlivostí paranoidního krtka.

Pacific Assault se hraje příjemně. Nenáročné mise pozvolně uplývají navzdory minimu inovací a zaškobrtnutí v počátku, nikde nic zbytečně nebrzdí a i ukládat lze libovolně. Hra by tak mohla bez ostychu dostat kulatou osmdesátku, nebýt hromady chyb v programu. Četné bugy sice nemají zásadní vliv na hratelnost a ústí pouze v úsměvné situace, ovšem od testovacího oddělení Electronic Arts by se dalo rozhodně očekávat více. Charaktery zde například během animací promlouvají s postavou, která záhadně zmizela (že by příprava Davida Copperfielda na česká vystoupení?) anebo takový pokřik nepřátel je často slyšet i po jejich smrti.

Pacific Assault je klasickou střílečkou poplatnou všem předchozím dílům z rodiny Medal of Honor. Dobrou hratelnost do jisté míry strhává fakt, že jde prakticky o stálé recyklování léty ověřených nápadů, a také průměrné vizuální ztvárnění za nepřiměřených hardwarových požadavků. Tentokrát je ještě výsledkem nadprůměrná hra, nicméně pokud autoři nezmění svůj přístup k žánru, válečné akce se v budoucnu mohou těšit jen na další stagnaci.