Autorka bestselleru „The Devil Wears Prada“ Lauren Weisberger založila svůj román na vlastních zkušenostech získaných v redakci Vogue. Weisberger pracovala rok jako asistentka (v českých poměrech spíše sekretářka) Anny Wintour, uznávané i obávané šéfredaktorky tohoto módního časopisu všech módních časopisů.

Mocná, nechvalně proslulá a šílená „ďáblice“ (ve filmu jako Miranda Priestly) si mimochodem nevysloužila nijak lichotivý obrázek ani v Altmanově satirické introspekci do nelítostného světa módy Prêt-à-Porter (1994). Zdá se však, že v knize Lauren Weisberger představuje známá šéfredaktorka Vogue (zde Runway) spíše chladnou (leč o nic méně tyranizující) profesionálku a oběť své kariéry. Filmová šéfredaktorka módního magazínu "Runway" Miranda Priestly, jíž tedy Wintour posloužila jako předobraz, má totiž k šílenství daleko. Postava, kterou Streep bravurně ztvárnila, není ani zdaleka ta zlomyslná, nevlídná, tyranizující sadistka, jak je Wintour všeobecně popisována v řadě rozhovorů či jak ji zobrazil Robert Altman. A jak si ji také dost dobře sami můžete představit, podíváte-li se na její fotografii: krátký účes ostříhaný na páže a neodmyslitelné, velké sluneční brýle, jejichž tak ojedinělé sejmutí odhaluje arogantní přezíravý pohled.

 

Proč se mladá, ambiciózní, talentovaná  intelektuálka bez špetky zájmu o svět módy v podání Anne Hathaway (Zkrocená hora, Deník princezny) uchází o práci v módním časopise rozměrů magazínu Runway, je v jeho redakci zřejmé nejspíš pouze jí samotné. K pro „mnohé“ (čímž se myslí jak celá redakce tak její přítel, nebližší kamarádi a rodina) nepochopitelnému kroku dožene čerstvou absolventku žurnalistiky prozaická potřeba peněz nutných k přežití v New Yorku, kde si hodlá splnit svůj žurnalistický sen psaním pro renomovaná periodika, ovšem trochu jiného zaměření.

Z tohoto důvodu si také Andrea z počátku odmítá celý módní cirkus v čele s bohyní Mirandou Priestly připustit k tělu. (Gabanna... můžete mi to hláskovat, prosím?) V životě však není vše pokaždé tak snadné, jak bychom si přáli. A tak jednoho dne se newyorkskými ulicemi už nežene do práce ta intelektuálka Andrea v babiččině sukni a svetru s naprostý nezájem o profesi své zaměstnavatelky, ale asistentka Andrea v kostýmku od Chanel balancující na podpatcích od Manolo Blahnika, v jedné ruce objednávku sukní od Celvina Klinea a v druhé kafe, přičemž „vše“ musí do Mirandiny kanceláře dorazit včas. Andrea se tak postupně pod tíhou nesplnitelných úkolů zdokonaluje ve své nové profesi. Nicméně okamžik zásadního rozhodnutí se nevyhnutelně blíží a s ním nutně i problémy a překážky...

 

V centru divácké pozornosti však nestojí představitelka hlavní role Anne Hathaway (jakkoli pohledná a přirozená zůstává mladá herečka podobně jako ve Zkrocené hoře ve srovnání s ostatními nejméně výrazná). Její místo příznačně nelítostně urvala dračice Meryl Streep. „Ďáblici Mirandu“ opatřila přezíravým pohledem, mimikou rtů nesoucí s sebou řadu zásadních významů  a tichým hlasem s klidnou dikcí, vše dokonale vystihující panovačnost její postavy. Z posedlé módní megalomanky tak nečiní pouze prázdnou, navenek přesnou karikaturu. Ne, Miranda Priestly v podání Meryl Streep opravdu je nadřazenou a neohroženou bohyní ve své profesi, jíž z míry takřka nikdy nic nevyvede. Meryl Streep v patách potom kráčí neodmyslitelné „výrazné“ vedlejší postavy komediálního žánru, jež jsou podobně bezchybně obsazené. Také jejich představitelé, jako přesný Stanley Tucci coby módní poradce Runway či mladá Angličanka Emily Blunt (Moje léto lásky) v roli Andreiny povýšené a arogantní „nadřízené“ asistentky, překračují rozměry svých postav.

Režisér David Frankel získal patřičnou „praxi v oboru“ při práci na populárním seriálu Sex ve městě. Jeho režijní debut na poli celovečerního filmu však není žádný průlom. Ani scénář nutně zahrnující pokryteckou morálku daného prostředí se nijak nevymyká předepsaným žánrovým schématům a požadavkům hollywoodského mainstreamového filmu. Běžný divák tak dostane přesně to, co očekává (orientuje-li se ke všemu ještě ve světě módy, užije si možná dvojnásob a dokáže se například vžít do situace kamarádky právě obdarované posledním modelem kabelky od Jimmyho Choo). Což je jen dobře, protože Ďábel nosí Pradu rozhodně nemá umělecké ambice a naopak v mezích možností pobaví téměř stoprocentně, nezastírajíce při tom „svoji pravou podstatu“ čisté a nefalšované zábavy.